Řízení státu

Řídit či neřídit, to je oč tu běží. Hamletovská otázka a řízení státu jako podniku. Jistě, stát není podnik, nicméně podniká. A své podnikatelské záměry formuluje ve státních politikách: Zahraniční, hospodářské a mnoha dalších.

Volební výsledky vrhly téma řízení státu jako podniku na českou politickou scénu sice bez varování, ale o to s větším důrazem. Opozice, a poslední dobou nejen ona, je z novátorské myšlenky v šoku. Dělá vše proto, aby ji vymýtila i s kořeny. Ostatně být mýcen a případně vymýcen je osud všeho neobvyklého, nového. Konec konců dle pařížských radních z konce 19. století měla Eiffelovka hyzdit panoráma Paříže. Je až dojemné pozorovat semknutí standardních politických stran do obranného šiku bez ohledu na jejich místo v politickém spektru.

Kdepak asi máme pravdu? Těžko říci. Nicméně jedno je jisté. Pokud něco zavrhnu, tak bych měl představit alternativu. To platí zejména pro politiky. Nelze-li stát řídit jako podnik, tak jak? Podle mého skromného názoru rozhodně ne tak, jako doposud.

Podnik nedostane od banky ani pětník, pokud nepředloží vizi s výhledem na mnoho let dopředu podloženou podrobným podnikatelským plánem. Vtvořit něco takového vyžaduje znalosti a zkušenosti. V neposlední řadě čas na proměnu vizí na skutečnost. A je to právě čas, kterého se českému vládnutí nedostává. Jako příklad poslouží rezort dopravy. Problémů až nad hlavu. Vysokorychlostní železnice, dálnice. Potřeba vize dopravní infrastruktury na desítky let dopředu. A samozřejmě jejich realizace.

Jenomže jak to má chudák ministr stihnout, když od zrodu samostatné České republiky křeslo ministra dopravy vystřídalo 17 ministrům s průměrnou dobou funkčního období 17 měsíců. Jediný, kdo vydržel celé funkční období, byl pan Šimonovský a stačil zavést mýtné na dálnicích. Od roku 2009 se ministři střídají prakticky po roce a zoufale, leč zatím marně, se snaží vyřešit výběr mýta v dalších letech.

Ale abychom byli spravedliví, resort dopravy v tom není sám. Následující tabulka nabízí přehlídku střídání stráží v čele důležitých resortů samostatné České republiky:

	ministerstvo		(měsíce)
1		19	13
2	zdravotnictví	19	15
3	školství	17	17
4	dopravy	17	17
5	spravedlnosti	16	18
6	obrany	16	18
7		15	19
8	kultury	14	21
9	vláda	13	22
10	financí	12	24
11	vnitra	12	24
12	zemědělství	12	24
13		11	26
14		10	29
15		10	29

Obdobně jsou na tom i celé vlády s průměrnou délkou vládnutí 22 měsíců při teoretické délce volebního období 4 let, tedy 48 měsíců.  Otázka zní, zda v takovém prostředí vůbec může vzniknout smysluplná koncepce čehokoliv.

Za připomínku stojí i některé „úspěchy“ elektronizace státní správy, jakými byly registr vozidel, převod výplaty sociálních dávek na úřady práce nebo elektronická zdravotní knížka. Potíže s jejich zaváděním je nutné připsat na vrub manažerského selhání. Něco takového si soukromý podnik nemůže dovolit. Zavést nový informační systém, který po několik měsíců nebude poskytovat žádné informace? Stát rukama ministerstva financí by byl první, který by po takovém podniku šel z důvodu selhání výběru DPH. Nemluvě o České správě sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťovnách, bankách a ostatních obchodních partnerech daného podniku.

Řídit stát jako podnik? Ano, či ne? Jako obvykle pravda leží někde uprostřed a cesta k ní je velmi trnitá. S přijetím služebního zákona je téměř každá pracovní pozice ve státní správě obsazována cestou výběrového řízení. Kromě postů nejvyšších, tedy ministrů a některých náměstků. Ministr je politická funkce a především musí mít politickou kvalifikaci a stranické zásluhy. Manažerské schopnosti a odbornost jsou až na posledním místě.

Aby bylo jasné: Nezpochybňuji nutnost politické kvalifikace. Ale ta by měla s odborností tvořit jediný celek. Pokud chce politická strana vést tuto zemi, pak musí mít ve svých řadách dostatek schopných, nikoliv všeho, lidí. Dokud si politické strany neuvědomí a nepřiznají tuto skutečnost, tak budou ztrácet popularitu a stále dokola vytýkat voličům, že dávají přednost více či méně transparentním hnutím, od kterých lze očekávat cokoliv.

Bohužel po těch 24 letech samostatné České republiky všichni vědí, co mohou čekat od standardních politických stran.