Daně - nesmrtelný volební evergreen

Daně jsou alfou i omegou života politiků. Měl-li by stát vybrat tolik, aby dostál povinnostem, zaplatil předvolební sliby volených zástupců lidu a patřičně naplnil i jejich soukromé kapsy, tak by nikomu nic nezbylo.

Daně představují nesmrtelný evergreen předvolebních slibů. Politici z pravého křídla spektra neúnavně lobují za jejich snižování. Bohužel, když uchopí moc, tak je zvýší. Jeden si pomalu není jist, jak to s tou pravicovostí u nás je. Levice je konzistentnější. O snižování daní raději nemluví, ale naslibuje toho tolik, že každému je jasné, že bez zvýšení daní to nepůjde. A na konci volebního období se dozvíme, že okolnosti plnění slibů nepřály.

Navíc dnes všechno komplikuje spor o to, zda stát lze řídit jako firmu. Jedna strana je přesvědčena, že ano a zbytek, koaliční strany ve vzácné shodě s opozičními, tvrdí, že ne. Účastníci sporu mají problém s věcnou argumentací. Jak už je v našich končinách zvykem, vzduchem létají slogany a klišé zrozené v dílnách politického marketingu. Pravda je, jako většinou, někde uprostřed.

Je nad slunce jasnější, že stát není podnik. Musí zajistit i neziskové funkce a služby. Je proto s podivem, že standardní politické strany, odpůrci řízení státu jako podniku, mají tendence některé ztrátové služby omezovat až rušit. Příkladem je pošta a některé regionální železniční tratě. K nemalé radosti občanů. Ale spoléhají se na to, že postižených je tak málo, že nemají šanci ovlivnit volební výsledky.

Bohužel vládnoucí garnitury nezvládají ani zásadnější úkoly. Příkladem je bezpečnost. V minulých voleních obdobích snižovali stavy policie a z malých měst a obcí mizely služebny. Chtěl-li starosta určitou míru bezpečí, musel státní policii pronajmout služebnu za symbolickou korunu ročně nebo narychlo zřizovat městskou policii. Někde došlo i na bezpečnostní agentury. O armádě nemluvě. Dodnes nejsme schopni dát na obranu 2% rozpočtu, tedy ve výši ke které jsme se dobrovolně zavázali vstupem do NATO. A to prosím je vnější a vnitřní bezpečnost nejdůležitější závazek státu vůči svým občanům.

Ale vraťme se k řízení podniku. Aby prosperoval, musí mít jasnou vizi, strategii (dlouhodobé plány k naplnění vize), taktiku (krátkodobé postupy naplňování vize.). Bohužel dlouhodobou vizi rozvoje Česka nikde nevidím, nevidím ani strategii. Je to logické, takovéto plánování jde za horizont čtyřletého volebního období a za tuto hranici žádný český politik nedohlédne. Vize a strategie nenajdete ani v ministerských kancelářích jednotlivých rezortů. Proto se pořád plácáme v bludném kruhu ve snaze pohnout s infrastrukturními investicemi, veřejnými zakázkami, snižováním podnikatelské administrativy. Máme legislativní džungli, ve které se nedokážou orientovat ani právníci, pokud nejsou vysoce specializovaní.

Podnikatel plánuje a stát by měl plánovat také, i když není podnikem. Ale v současném prostředí není schopen vytvořit kvalitní plán nikdo. Jedním z důvodů je proměnlivá legislativa měnící pravidla hry na pochodu a nezdravě často. Právě daňové sazby by měly být ostrůvkem jistoty a stability v neustále se měnícím prostředí.

Jaká je skutečnost? Verbální pravice dnes slibuje snížení daní s odvoláním na ekonomický růst. Není to tak dávno, kdy tatáž pravice daně zvyšovala v době ekonomické krize a stagnace. Kam vítr, tam plášť. Není přece možné měnit daňové sazby v souladu s fázemi ekonomického cyklu.

Daňové sazby musí být stabilní, aby každý věděl, s čím má počítat. A stát se musí už jednou naučit plánovat a hospodařit s tím co má. Co hospodařit: Přímo vyjít. Musí to tak dělat každý. Podnikatelé, zaměstnanci i důchodci. Tak proč by to neměl zvládnout stát navzdory tomu, že není podnikem.