Že žijeme v právním státě tvrdil svého času i Jakeš. Jestliže přijmeme za dogma, že primárními znaky demokratického státu jsou volby a volbami utvořený Parlament, a to jak je v praxi uplatňována moc výkonná a soudní, jakož i to, jak je státem chráněna občanská svoboda vyjadřovat veřejně své názory, jak je státem zajištěno nerušené vlastnictví i to, aby zákon platil bez rozdílu pro všechny bude považováno jen znaky sekundárními (nedůležitými), můžeme deklarovat i režim před rokem 1989 jako demokratický.

Podle mne primárním znakem demokratického státu je chování státu vůči svým občanům, to jest jak v praxi garantuje jeho ústavou chráněná práva i podle toho, že svým občanům ukládá jen takové povinnosti, které jeho práva neomezují nad přiměřenou míru.

Ústavou zaručená práva se v České republice stávají stále víc a víc jen proklamací. Jestli stát může, dle výkladu ústavních soudců, ústavou chráněná občanská práva, zákonem libovolně zrušit nebo omezit, stává se Ústava pouhou proklamací, jako byla před rokem 1989.

Nevnímám totiž rozdíl v tom,že před rokem byla občanská svoboda limitována imaginárními zájmy pracujícího lidu a normami socialistického soužití a dnes je limitovaná tím, co se označí jako zájem státu, či EU.