Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...

Odjakživa přisuzujeme zrcadlům magické vlastnosti, kouzelnou moc. Lákají nás a současně děsí, tušíme v nich potenciální bránu do jiných, snad lepších, světů. A to přestože jim věda vidí až do morku kosti.

První zrcadlení obstaraly klidné hladiny moří, jezer, tůní a lesních studánek. Jedny umocňovaly majestátní krásu hor a nebetyčnost oblaků, druhé zvěř sklánějící se k napajedlu. Posléze pak dívčí krásu zkoumající zda květina vetknutá do vlasů či věneček uvitý z lučních květů skutečně umocní jejich půvab.

Člověk, jako jeden z druhů opic se rád opičí. V touze zhlédnout se i za nepříznivých povětrnostních podmínek začal napodobovat přírodu a první lidskou rukou vyrobená zrcadla spatřila světlo světa. Zhruba před 8 tisícovkami let šlo o leštěné obsidiánové desky časem nahrazené leštěnými kovovými plochami z bronzu, stříbra, zlata. Se sklem potaženým cínem přišli staří Římané na sklonku doby před Kristem. S kvalitou pak středověk v podobě tajuplných benátských zrcadel. A technologie novověku udělaly z luxusu spotřební zboží, i když i dnes díky nápaditým designérům a architektům se můžeme setkat s unikáty nikoliv pro každého.

V zámeckých a měšťanských interiérech obdivujeme dobový inventář i jeho zobrazení v lesklých plochách zasazených do umělecky zpracovaných rámů. Od renesančních přes barokní, rokokové, klasicistní a empírové až k moderně první poloviny 20. století zastoupené Art decem nebo funkcionalismem. Spisovatelé a scénáristé pukají závistí představou, co všechno zrcadla mohla vidět a viděla, co si (možná) pamatují.

Nejskrytější tajemství dámských budoárů i pánských salonů, machiavelistické intriky pletichářů stejně jako bezmoc jejich obětí. Zoufalý pohled Marie Antoinetty odváděné Jakobíny na cestu bez návratu, náhlé poznání v očích hosta po vyprázdnění sklenky podané Kateřinou Medicejskou. Rokokové krásky, předlohy oblíbených porcelánových figurek, zkoumající před zrcadlem svůdnost svých těl před všetečnými pohledy lokajů.

Ráno po svatební noci sedí novomanželka u toaletního stolku před zrcadlem a bedlivě zkoumá nevyspalou tvář. Starožitný kousek nábytku jí věnovala matka a zavázala ji k jeho předání prvorozené dceři po skončeném svatebním obřadu tak, jak káže rodový obyčej. Leč novomanželka v zrcadle nevidí svůj obličej, ale matčin, babiččin, prababiččin a dál není schopna dohlédnout. Nerozumí, ale cítí se být silnější.

K nejcennějším patří zrcadla děděná z generace na generaci desítky, někdy také stovky let. Představa, jak před tímtéž zrcadlem stával nejen děd, ale také jeho děd a všichni z rodové linie je fascinující a vede k zamyšlení. K zamyšlení nad tradicí a kontinuitou vyvolávající touhu po poznání. Jací předkové vlastně byli? Zda měli stejná či podobná přání, radosti i starosti? Proč se rozhodovali tak, jak se rozhodli?

Proč není možné si s nimi promluvit? Skutečně nemožnost? Konec konců Lewis Carroll poslal Alenku do říše za zrcadlem a jako matematik jistě věděl, co dělá. Velice lákavá představa projít zrcadlem a ocitnout se v jiném světě, seznámit se s ním. Stejně lákavá pro romantické duše jako pro autory fantasy a sci-fi.

Nicméně zůstaňme v realitě. A ta nám dovoluje s předky rozmlouvat. Podobně jako to děláme na hřbitovech u hrobů svých blízkých. Obraz v zrcadle navozuje intimnější atmosféru. Také předkové bývali v našem věku, měli podobné radosti i starosti. Budeme-li upřímní sami k sobě, tak i pohled do zrcadla napoví, trkat bohužel nezvládne.

Nestačí hovořit s minulostí. Je nutné podstoupit nejdobrodružnější a nejfantastičtější cestu ze všech cest. Odhodit falešný ostych a mluvit. Mluvit napříč generacemi, napříč barikádami, překlenovat propasti vyhloubené hloupostí, zlomyslností a nenasytností. Bez ohledu na to, co nás rozděluje i spojuje současně. Pravda, cesta pro odvážné. Nevydat se po ní nás zařadí k mlčící většině a jen ztěžka dojdeme tam, kam bychom chtěli.